Polednice

שקופית: 1
Polednice
U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo. „Bodejž jsi jen trochu málo, ty cikáně, mlčelo!
Mlč! Hle husar a kočárek–hrej si– tu máš kohouta!―–Než kohout, vůz i husárek bouch, bác! letí do kouta.
Poledne v tom okamžení, táta přijde z roboty: a mně hasne u vaření pro tebe, ty zlobo, ty!
שקופית: 2
!!!!
A zas do hrozného křiku–„I bodejž tě sršeň sám–!Že na tebe, nezvedníku, Polednici zavolám!
Pojď si proň, ty Polednice, pojď, vem si ho zlostníka! ―–A hle, tu kdos u světnice dvéře zlehka odmyká.
Malá, hnědá, tváři divé pod plachetkou osoba ;o berličce, hnáty křivé, hlas– vichřice podoba!
Dej sem dítě
Ke stolu se plíží tiše Polednice jako stín: matka hrůzou sotva dýše, dítě chopíc na svůj klín.
A vinouc je, zpět pohlíží–běda, běda dítěti! Polednice blíž se plíží, blíž– a již je vzápětí.
„Dej sem dítě!―–„Kriste Pane, odpusť hříchy hříšnici!―Div že smrt jí neovane, ejhle tuť– Polednici!
שקופית: 3
Již vztahuje po něm ruku–matka tisknouc ramena: „Pro Kristovu drahou muku!―klesá smyslů zbavena.
Tu slyš: jedna– druhá– třetí–poledne zvon udeří; klika cvakla, dvéře letí–táta vchází do dveří.
Ve mdlobách tu matka leží ,k ňadrům dítě přimknuté: matku vzkřísil ještě stěží, avšak dítě– zalknuté.
שקופית: 0
o