Podmokly
Storyboard Text
- Ahoj. Jmenuji se Wilhelmina Pächter a narodila jsem se. 16. 7. 1872 v jihočeské Hluboké. Mám 7 sester a jednoho bratra!
- Po absolvování střední školy jsem odešla do Prahy, kde jsem žila u sestry a studovala na německém pedagogickém semináři. Vedle toho jsem ale tajně (aby to rodiče nevěděli) navštěvovala kurzy herectví. Miluji umění a literaturu.
- Když mi bylo 28, seznámila jsem se se svým budoucím manželem Adolfem Pächterem. Po krátké známosti jsme měli 30. 12. 1900 svatbu. Měla jsem černé svatební šaty, tehdy to bylo běžné.
- V Podmoklech jsem vybudoval vlastní úspěšnou továrnu na knoflíky. Stal jsem se také prvním předsedou židovské náboženské obce. Nejdřív jsme neměli v Děčíně žádnou vlastní synagogu, a tak jsme se k modlitbám setkávali v zahradním altánu mé továrny. V roce 1907 se mi podařilo vystavět překrásnou synagogu. Mína na mne byla velmi hrdá
- Když jsem si Adolfa brala, bylo mu už 54 let, byl dvojnásobným vdovcem a měl 6 potomků. Adolf tedy byl o 26 let starší, ale nevadilo mi to. Také jsme si žili velice nad poměry, továrna prosperovala a bydleli jsme v obrovské vile. Spolu jsme měli dva syny Heinze a Jakoba a také jednu dceru, Annu.
- Veškerý provoz domu, včetně péče o děti, zajišťovalo služebnictvo. Měla jsem tak hodně času na své koníčky - knihy, divadlo, hudbu a zpěv. Také jsem zcela propadla starožitnostem, které jsem začala sbírat. Adolf vládl doma i v továrně tvrdou rukou, a tak jsem byla ráda, že jsem mohla alespoň s ostatními bohatšími dámami z židovské obce na kávu a koláč.
- V roce 1914 začala první světová válka, tehdy se jí říkalo Velká válka. O rok později zemřel Adolf a musela jsem se hodně uskromnit i přestěhovat z vily do Dittrichovi ulice.
- Válka skončila a já jsem se nakonec začala živit svým koníčkem! Otevřela jsem si přímo doma antik. Zde jsem prodávala luxusní starožitný nábytek. Měla jsem dobré kontakty, a tak se mi dařilo. Sbírala jsem i obrazy, koberce nebo autogramy známých osobností.
- V roce 1931 jsem se stala babičkou. Vnouček Petr Adolf mi dělal velkou radost. Nechtěla jsem bydlet sama, a tak jsem bydlela s dcerou Annou a její rodinou. Mezitím se už za hranicemi dostával k moci Adolf Hitler...
- Hranice byly nejprve otevřené a do Děčína i celého Československa proudilo z Německa mnoho uprchlíků, Židů i demokratů. Nechtěli jsme věřit tomu, co se děje. Manžel Anny dokonce jel do Drážďan, aby si šokován poslechl Hitlera, který nenávistně křičel k rozjásaným davům. Někteří z uprchlíků krátce pobývali i u nás doma a vyprávěli hrozné příběhy o pronásledování. Protižidovských nálad se chytli i Němci v Děčíně, kteří tu nad Čechy výrazně převažovali. Sousedé nás přestali zdravit a někteří na nás i sprostě pokřikovali.
- Netrvalo dlouho a i my jsme museli uprchnout. Po podpisu Mnichovské dohody, v září 1939, bylo pohraničí včetně Děčína obsazeno německou armádou. Náš byt i obchod byl zkonfiskován. Neměli jsme nic. Pomoc jsme hledali u židovské komunity v Praze. Moje dcera organizovala jako dobrovolnice hromadné emigrace do Palestiny a nakonec i ona s manželem a vnoučkem do Palestiny včas odjeli. Já jsem odejít z vlasti odmítla. Bylo mi už skoro 70 a necítila jsem se na to.
- Za půl roku, v březnu 1939, obsadila německá armáda celé Československo. Už i v Praze začaly platit norimberské zákony. Mohli jsem nakupovat v obchodě jen v určený čas, kdy už bylo vše vyprodáno. Nesměla jsem do parku, do divadla...dokonce jsme museli odevzdat jízdní kola i domácí zvířata, třeba naší kočku.
- V polovině roku 1942 jsem dostala výzvu k nástupu do Terezína. Ghetto bylo hrozně přeplněné a byl tu obrovský hlad. Jídlo jsme přenechávali mladším... Často byly vypravovány transporty z Terezína na východ, do Osvětimi, do Treblinky a nikdo z nás netušil o masovém zabíjení. Tady nás zabíjel hlavně hlad a nemoci. Na to jsem doplatila i já. Zemřela jsem v Terezíně 25. 9. 1944, bylo mi 72 let.
- V Terezíně byl neustále hlad, a tak jsme s ostatními obyvateli ghetta o jídle alespoň mluvili. Nakonec jsem sehnala svazek papírů, do kterých jsem postupně zapisovala recepty své i dalších obyvatelek našeho přeplněného pokoje. Mým posledním přáním bylo, aby se recepty dostaly k mé dceři. Můj blízký přítel je po mé smrti ochraňoval a po válce balíček s recepty opravdu odeslal mé dceři a vnukovi. To už bydleli v USA, kam se přestěhovali. Můj vnuk začal užívat jméno David Stern a stal se uznávaným odborníkem na vesmírné záření… V roce 1996 dokonce pomohl vydat mou knihu receptů „In Memory´s Kitchen“, která byla přeložena do italštiny i francouzštiny.
- Svatební fotografie Wilhelminy a Adolfa Pächter v roce 1900
- Dcera Wilhelminy Pächter - Anna Stern a její manžel George Stern
- Wilhelmina Pächter s vnukem Davidem Sternem (Peter Adolf)
Over 30 Million Storyboards Created